Krátký den (18. 1. 2025, Dubňany) 20.01.2025    V sobotu 18. 1. se skupinka vrchlabských orienťáků vydala na Krátký den do Dubňan. Jedná se o štafetový závod se sedmi úseky, z nichž poslední tři běží za tmy. V našem případě to byly podle očekávání poslední čtyři úseky. Celý den byla mlha, což nám ale ani nevadilo, protože jsme celou dobu byli zalezlí v hale v areálu SC Želva.    Běželo se na mapě s názvem Studniční alej a měřítkem 1 : 10 000. Tratě s hodně kontrolami nabízely mapařinku v hustníčkách i dlouhé postupy přes bílý les. Terén se hodně podobal tomu na družstvech, jelikož jsme běhali v sousedním lese. To tedy znamená rovinatý čistý les občas s terénní vlnou a zarostlé pasáže. Některé kontroly nám přišly na noční závod docela nevýrazné a na náhodu, třeba na jedné vrstevnici uprostřed ničeho nebo na malém světlém hustníku. V tomto ročním období totiž holé větve světle zeleného hustníku vypadají v podstatě stejně jako zbytek lesa. Když k tomu připočteme ještě tmu a na hlavě světlo v podobě bludičky na čtení, dostaneme večer krásně strávený zmateným pobíháním sem a tam. Nepomáhaly ani ostružiny, které jsme sice neviděli, ale cítili až moc.    Celá výprava začala odjezdem v sobotu ráno. Posádka našeho auta se skládala z řidiče Rudy, hlavního mozku operace Elišky, iniciátora celé akce Pavly a řadových členů mužstva Káji a Vojty Červinky. Cestou jsme nabrali ještě Vojtu Nováka jakožto běžce na nejdelším úseku a Katku, která měla to štěstí a zaskakovala za nemocného Jonáše. Cesta to byla dloouhá, takže jsme se zabavili hraním speciální vrchlabské edice známé karetní hry Uno. Nechyběla ani taktická porada pod vedením Elišky. Několikrát jsme si prošli nejrizikovější část celého závodu, a to předání mapy následujícímu úseku. Báli jsme se totiž, že po výkonu, který předvedeme na trati, nebudeme schopni rozeznat číslo naší štafety. Připraveni na vše jsme dorazili na místo určení a seznámili se s podmínkami přímo v centru. Pak už si Vojta jen vyzvedl GPS a odstartoval. Díky možnostem moderní techniky jsme měli příležitost sledovat všechny úseky na obrazovce v centru. Celkově jsme to zhodnotili jako dobrý nápad, ale v určitých okamžicích bychom byli radši, kdybychom nevěděli nic. Naštěstí jsme velmi psychicky odolné družstvo a vyhnuli jsme se tak nepředvídatelným záchvatům pláče nebo vzteku. Na druhém úseku startovala Katka a po ní Kája, které obě zaběhly velmi pěkně a udržely pozici stanovenou Vojtou. Čtvrtý úsek dobře začala Pavla, v druhé polovině ale už začala ztrácet a předávala Vojtovi Novákovi deset minut před hanba startem pro čtvrtý a pátý úsek. Vojta měl tím pádem pouhou hodinu na svoji 12kilometrovou trať, takže to samozřejmě nestihl a Ruda s Eliškou startovali hanbu spolu. Vojta Novák svůj úsek nakonec nedoběhl, protože už zavírali cíl a jemu zbývala ještě velká část tratě. I tak měl za sebou skoro 20 kilometrů. Eliška doběhla v kontaktu s ostatními štafetami z hanba startu, takže nám už zbýval v lese pouze Ruda. Postupně jsme sledovali, jak všichni jeho soupeři závod vzdávají a vracejí se zpět, až na obrazovce konečně zbyla jen zelená tečka VRL1. Tato tečka ale nevypadala, že by se chtěla otočit, a tak jsme čekali. Pak už zavřeli i halu a my jsme se přesunuli do restaurace nad centrem, dali si hranolky a burger a sledovali Rudu na mobilu. I přes pár napínavých okamžiků, jako třeba proběhnutí kolečkem z druhé strany hustníku, než byla kontrola, jsme všichni přežili bez nějakých vážnějších škod na našem duševním zdraví. Jediné, co nás namíchlo, byli sběrači, jelikož nám sebrali poslední tři kontroly a Ruda byl tím pádem disk. Po druhém kole občerstvení v restauraci jsme se přesunuli na ubytování do Sokolovny. Tam přišel na řadu Bang. Po osvěžujícím spánku na tvrdé karimatce v místnosti plné chrápajících lidí přišel ještě krásnější budíček. V půl deváté totiž dveře rozrazil dělník v montérkách s moravským přízvukem a s tvrzením, že jde bourat dveře. To jsme teda nepochopili, protože zrovna tyhle dveře nám nic neudělaly a vypadaly docela neškodně, ale nezbylo nám nic jiného než se sbalit a vypadnout. Naše plány na snídani v klidu a s teplým čajem tak vzaly za své a skončili jsme na nejbližší benzínce s párkem v rohlíku.    Já bych celou tuto akci hodnotila jako velmi užitou. Byla to sice docela výzva, ale opět jsme si dokázali, že jsme schopní zaběhnout i takto náročný závod. Příští rok znovu!             Pavla Kutlvašrová